FK Nejdek

Stránky fotbalové mládeže

TJ Lokomotiva
Karlovy Vary

Rozhovor s trenérem mládeže Františkem Krejčím

Nejdříve začnu tím, jak začínáš každé své ráno. Čaj nebo káva?

Dobrá otázka, ale zklamu tě. Ani káva, ani čaj. Každé ráno začínám úplně něčím jiným. Bílý jogurt, ovesné vločky, ovoce, CHIA a lněné semínka. Ještě předtím ale, na probuzení, elixír zdraví v podobě citronády.

 

 

Nejprve se zaměřím na mládežnické kategorie, které jsi v podzimní části sezóny vedl jako trenér. Jsi spokojen s výkony a umístěním?

Nejprve začnu u starší přípravky, kterou jsem převzal vloni v tuto dobu. A budu upřímný, viděl jsem totiž u kolegy Sváti Jandla, že tam něco není v pořádku. Když za mnou přišel Pavel Stařík, abych pomohl, nepřemýšlel jsem moc nad tím, jak náročné to bude časově. Šel jsem do toho po hlavě, jak je mým zvykem s tím, že jsem si zatím vždy poradil s jakýmkoliv týmem. Dnes s odstupem času musím říct, že jsem si s tím neporadil. Spoustě hráčů chybí disciplína a ochota pracovat. Na spoustě tréninků jsme se museli snažit spíše o to hráče umravnit, na samotný trénink pak moc času nebylo. Dalším problémem u tohoto týmu je a byl fakt, že je k dispozici málo hráčů. V neposlední řadě a to bylo podstatně větším problémem, že jsem hráče nepřesvědčil o tom, že musí fungovat jako tým. Bohužel vzájemné vztahy mezi jednotlivými hráči nebyly dobré. Bylo určité období, kdy už to vypadalo, že se snad týmově dají dohromady. Odehráli jsme v soutěži několik výborných zápasů, kdy jsme společně pili z poháru spokojenosti. Jenže pak se zase objevilo několik hráčských konfliktů, někteří hráči chtěli díky tomu i skončit. V zimě jsme teď absolvovali zcela plánovitě několik turnajů, kde byli soupeři „zvučnějších“ jmen. Cílem bylo jediné : Ukázat hráčům, jak vypadá hra alespoň na krajské úrovni. Nečekal jsem, že budeme tyto turnaje vyhrávat nebo dosahovat nějakých skvělých umístění. Také jsem ale nečekal, že polovinu turnaje vždy prospíme, necháme si naložit v soubojích, aniž bychom se z toho poučili. Naše hra v podzimní části měla občas dobré parametry a některé zápasy jsem si opravdu užíval. Jarní část soutěže ukáže, co hráčům spousta halových turnajů dalo. Někteří hráči odešli, někteří zase pro změnu přišli. Ono se to říkat nemá, ale jestli někdo pracoval v podstatě trvale na svém zlepšování, byl Ondra Blažek. Někteří hráči mluvili o tom, že by to chtěli zkusit v lepších klubech. Ale nic pro to neudělali. Ondra o tom nemluvil, ale cítil jsem to z něj.  Hráče s jeho vlastnostmi a povahou má v týmu rád každý trenér. Ať už bylo hezké počasí nebo zima, nikdy nic nevypustil. Navíc mi imponovala jeho otevřená povaha. Když se mu něco nelíbilo, tak přišel a zeptal se. Úplně normálně s dětskou naivitou, která k jeho věku patří. Na nic si nehrál, nic nepředstíral. Když jsme dostali v zimě „nařezáno“ od nějakého soupeře, byl jediný, koho to mrzelo a kdo to dokázal třeba i obrečet. Nebojí se brečet, nebojí se smát. To jsou emoce, který potřebuje trenér vidět a cítit. Ty ke sportu prostě patří. Nic mezi tím …..         Snad je to tím, že mám podobnou povahu jako Ondra – buď jsem šťastný nebo nešťastný. Gratuluji rodičům k takovému potomku. U většiny ostatních jsem bohužel měl pocit, že je jim to jedno. Možná, že se někomu má slova nebudou líbit, ale říkám to tak, jak to cítím. Je ironií, že v tomto týmu je několik poměrně dost šikovných hráčů, ale s nadsázkou - chybí jim srdce. Hodně jsem si oblíbil i Martina Santora. U týmu jsem skončil, požádal jsem o to Pavla Staříka. Už jsem něco v trénování zažil a dokázal jsem zaměstnat, a tím eliminovat chuť dělat blbosti u týmu, kde na tréninku bylo 17-18 hráčů. Tady se mi to nedařilo ani ne s polovinou hráčů. Něco bylo špatně. Co ? Na to ať odpoví každý sám ….. Nikdy jsem nelitoval času, který jsem strávil na hřišti s dětma. Vždycky jsem cítil, že si vzájemně něco předáváme. Vždy jsem trávil spousta času tím, že jsem se na trénink připravoval. Tohle všechno mě bohužel u tohoto týmu míjelo. Rodiče většinou super – nebo aspoň větší část. Trénuju přes 30 let a jasně vnímám, jak se mění děti, a jak se současně mění i jejich rodiče. Nebo alespoň někteří. Nebudu tady rozebírat co tím myslím, na to bude prostor někde jinde.

 

Dostávám se teď ke starším žákům. To je ale úplně jiná písnička. Po velmi slušné sezoně v loňských mladších žácích, která byla pro mě z hlediska herního velmi úspěšná, tak jsme s kádrem přešli do kategorie starších žáků. Neměli jsme před soutěží jediného dorazového hráče ročník 2005. Pouze několik hráčů ročník 2006 a k tomu většina, věkem ještě mladších hráčů. Že budeme v podzimní části „biti“, to jsem v podstatě očekával. Tam jsem hledal hlavně okamžiky, kdy naši hráči drželi míč v kombinaci a dokázali předvést pěkné a fotbalové akce. Co mě těší dvojnásob je to, že v tomto týmu se již objevují individuality, kteří v sobě mají potenciál lídra týmu. Hlavně Rolenc je už nyní vůdčí osobností týmu a když se daří jemu, tak se daří celému týmu. U drtivé většiny fotbalových akcí je právě on. Jemu sekundují Jiránek a Vojtěch. Těmto „šestkám“ se vyrovnají i někteří hráči ročník 2007 a to hlavně Šlapa a Badal. Pochvala míří i na Palušku, který se stal našim nejlepším střelcem. Nicméně jeho nasazení a ochota pracovat pro tým, je na mizerné úrovni. Slušné okamžiky měl i Buriánek, ale orientace na velké hřiště mu dělá problémy. Ostatně přechod na velké hřiště si na podzim museli odbýt všichni hráči. Když měl slušný den, tak je doplňoval Kubů. To je osa týmu, na které se dalo stavět. Příjemným překvapením byl pro mě i Dvořák, který je dokonce ročník 2008. a ten si vytváří velmi dobrou posici pro hráče pro základní sestavu. Tenhle tým dostával v podzimní části jeden příděl za druhým, protože soupeři měli hráčů ročník 2005 dost a dost a ti nás dokázali silově „mačkat“. Každý jiný tým by se asi rozpadl, protože koho by bavilo stále prohrávat s takovými „příděly“. To ovšem neplatí u tohoto týmu. Trpělivě se snažím hráčům vysvětlovat, že mě v této fázi uspokojí každá dobrá přihrávka, každá dobrá akce, která jim ukáže, jakou cestou mají jít. A tým naštěstí stále funguje. V zimním futsalovém turnaji, když jsme byli kompletní, tak jsme dokázali potrápit i starší hráče soupeře. Přišlo několik mladších hráčů z Dalovic, několik dalších jiných hráčů a my tvoříme budujeme nový tým, jehož vrcholem by měl být soutěžní ročník 2020/2021.

Takže v odpovědi na tvou otázku říkám, že s výkony hráčů i týmu, hlavně s jejich progresem jsem spokojen a už se těším na jarní část a další soutěžní ročník. Naše umístění mě v tuto chvíli opravdu nezajímá. Dokázal jsem pochválit hráče i za prohru, třeba i 0:10. Tady je přesně situace, kdy mi nevadí, že prohráváme, ale je tam progres. Musím říct, že s tímto týmem si to užívám. Je tam hodně „srdcařů“ a to mám rád.

 

Trenérské práci u Lokoťácké mládeže se věnuješ plně na úkor svého volného času. Jaké je to kloubit práci, rodinu a dosahovat dobrých výsledků?

Do úvodu musím říct, že mám skvělou práci a skvělou rodinu. A manželku, která mi to toleruje. Nicméně teď už to bylo trochu za hranou. Profesní činnost a činnost s jedním týmem kloubím v podstatě bez problémů. Co se týče dobrých výsledků, to na trochu delší povídání. Mám obrovskou radost z toho, kam se posouvají moji žáci. Myslím tím herně. Těžko hledat vyváženost herního projevu, když nám v útoku hrají hráči věkem ještě mladší žáci proti „chasníkům“, kteří už mají občanku a knírek a někteří již o poločasových přestávkách zápasu chodí za střídačku na cigaretu. Občasnou radost ze hry mi přinášeli i hráči přípravky, ale jejich tréninková nekázeň je bohužel na „velmi vysoké úrovni“. Přeji Pavlovi, aby dokázal to, co mě se nepovedlo ……                      Okresní soutěže jsou soutěže, kde nehrozí, že by se spadlo do nižší soutěže, že by byl vyvíjen tlak na výsledky. Nikdy předtím jsem netrénoval hráče na okresní úrovni a tak nějak jsem očekával, že to bude hlavně o té lásce k fotbalu a zvýšené snaze. Na druhé straně musím říct, že jsem na Lokádě poznal spoustu kluků, kteří mají fotbalové předpoklady. Nicméně některým chybí disciplína a nebo  jiná vlastnost, která je potřeba ve vyšších soutěžích. Hodně s tím bojuju, abych to vzal na vědomí. Nikdy nebudu ten, který prostě bude bez vyššího cíle. Nikoho nemůže bavit stále jen prohrávat bez perspektivy nějakého posunu. Žáci třeba už vědí, jak ten fotbal hrát a co je potřeba pro to udělat. Lenost je ale přirozená lidská vlastnost. Komu je umožněno lenošit, ten tomu rychle přivykne.

 

Co Tě nejvíce motivuje v práci s mládeží?

Z mládeží mě baví především ta tvárnost. Většina hráčů, kteří mě prošli rukama, prostě museli změnit svůj náhled na sport. Oni s tím většinou nemají problém. V jejich školním věku trenér je dokáže „zbláznit“ a najít společnou cestu. V tom tkví tajemství kolektivního sportu. Všichni se musí vzájemně přiblížit a jít za společným cílem a to cestou, kterou trenér stanoví. Například situace, kdy trenér přijde k novému týmu. Každý hráč je jiný, každý vychází z jiného prostředí a ti všichni najednou sledují společnou nit, kterou natáhne trenérský tým. Hráči pak odcházejí, noví zase přicházejí.

 

Jaký máš přístup k hráčům, co sice makají, ale na „vyšší“ mety zkrátka nemají?

Poznal jsem v Sokolově, že talent je jedna věc, ale touha něco dokázat a něco pro to udělat je věc druhá. Poznal jsem v Sokolově hodně kluků, kteří neměli tolik přirozeného talentu, ale chtěli, dřeli a makali. Někteří to pracovitostí dotáhli docela daleko. Co to je vyšší meta ? Být v týmu nejlepší ? Mít ze sebe dobrý pocit ? Odcházet z hřiště s pocitem, že udělal maximum ? Otevřeně říkám, že je mi milejší kluk bez většího talentu, ale s touhou něco dokázat, než hráč, který byl od pánaboha lépe obdařen, ale žije jen z toho. Tady se pak rozdíly rychle mažou. Mám v týmu několik hráčů, kteří mají vyšší předpoklady. Nebudu říkat kdo, ale věřím jim. Za čas uvidíme.

 

Co je podle Tvého názoru potřeba hlavně rozvíjet u hráčů v mládežnických kategoriích?

Není mládežnická kategorie každá stejná. Nicméně vždy platí, že by se mělo jednat o všestranný tělesný rozvoj. Je pro mě smutné zjištění, když desetiletý hráč neumí kotoul. Někdy mám až strach zadávat kotouly, aniž bych neměl u některých obavu o jejich zdraví. Nevím, jak je to dnes ve školách v tělocviku. Když jsem já byl školou povinný, tak zrovna kotoul a také třeba výmyk atd. z toho byly samostatné a důležité známky. Přesto mají všichni hráči z tělocviku jedničku.      

A víš co je také potřeba rozvíjet ? Vědomí, že každý hráč je jedním z dílků pestrobarevné mozaiky. A co zodpovědnost za společný cíl ? Pracovat s dětmi je nádherné a složité současně.

 

Určitě si se s tím již setkal, když se mladí fotbalisté dostanou do věku, kdy se začnou zajímat o holky. Je to potom na fotbale znát?

Děvčata obdivují sportovce obecně. To platilo, platí a bude platit. Jsou pro ně zajímaví. Jestli se hráč zamiluje, tak většinou nepřestává dělat sport. Sport přestávají kvůli špatné partě, cigaretám, alkoholu apod. To je ta horší varianta …..

 

Někde jsem četl, že: “ Z trenéra nesmí nikdy vyzařovat větší touha po vítězství, než z hráče. Takové dítě nemá perspektivu být úspěšné.“  Jaký máš na to názor?

Tak tohle bez problémů podepíšu. Každý trenér chce vyhrávat a kdo říká, že ne, tak nemluví pravdu. Otázka je, za jakou cenu. Je to občas i za cenu na černo hrajících hráčů, za cenu slov typu „ odkopni to co nejdál „ a podobné slova může člověk občas slyšet. A to nemluvím o tom, když je to o zranění ze strany hráče soupeře. V republikových soutěžích se to asi nestává, ten průser za to nestojí a navíc většinou ty týmy mají hráčů dost kvalitních hráčů. Je totiž úplně jedno, jestli vyhraješ jeden jediný zápas, okresní přebor, divizi nebo ligu. Pro tyhle okamžiky se sport dělá. Zažil jsem spoustu nádherných okamžiků ….

 

Stále dokola se říká, že spousta mládežnických trenérů dnešní doby stále ještě vidí jen a jen výsledky, nedostatečně chápou dětské priority a pouze si „honí ego“. Přes Tebe prošlo několik hráčů, kteří si zahráli, nebo hrají profesionální fotbal. Jak se na to díváš?

Jsem člověk, který miluje sport a vždycky, ať jsem ho hrál nebo jako trenér, jsem se snažil být sám na sebe tvrdý. Když jsem trénoval hráče v Sokolově a hráli jsme nejvyšší žákovské soutěže, byl jsem náročný na hráče. Mám rád náročnost a disciplínu. Ne každému se to může líbit, ale je to jediná cesta. Jestli něco nesnáším, tak je to skutečnost, když někdo fláká sport, který já miluju. Nechápu a nikdy nepochopím, proč ten sport dělají. Kolikrát jsem slyšel od rodičů, jak ten kluk ten fotbal miluje. Jenže pak takový hráč přijde na trénink a jediné co ho zajímá je, jak dělat blbosti. Takhle si lásku k fotbalu nepřestavuju. Nejsem ten, kdo si honí ego. Jsem ten, který chce s týmem někam dojít. Ne se točit v kruhu. Nikde není napsáno, že hráč z Lokotky nemůže dojít třeba i do reprezentace. Může a jeden takový zde byl. Měl jsem tu možnost se v Sokolově podílet se na jeho rozvoji. Dnes je Karel Žilák reprezentantem ČR. Právě on byl ten nejpracovitější kluk. Takové hráče já prostě miluju a právě na něj budu ještě náročnější. Vyplatilo se to. 

Co jsou to dětské priority ? Kdybych se zeptal hráčů, jaké jsou jejich priority, odpoví stejně, co jsem odpovídal zamlada já. Chceme střílet na branku a hrát fotbal tak, jak se jim chce. Běhat, jen kdy se jim chce. Jenže takhle to prostě nefunguje. Nikdy nebudu trenér, který přijde na trénink, hodí hráčům míč a hrajte si. A mezitím si někde vedle pokecám ..... Nebo si dám kafe. NE a ještě jednou NE. To ode mě nikdo neuvidí.

 

Panuje názor, že fotbalová mládež bude mít o fotbal zájem jen tehdy, když je to bude bavit, a trenér toho nedocílí, když bude hráčům neustále vyčítat chyby. Je to tak?

 

Ano souhlasím. Fotbal je musí bavit. A bude je bavit v okamžiku, kdy cítí, že se zlepšují. Že zvládají stále nové činnosti Může se zlepšovat hráč, který nepracuje ? Jediná cesta je poctivý trénink. Jedině tak může hráč dojít dál. Chybami se člověk učí. Na chyby je potřeba upozornit. Hráči často chtějí, abychom v tréninku dělali to, co umí. To je pak baví. Jenže ono je to právě o tom, pracovat na tom, co neumějí. Není pro sebevědomí nic lepšího, než vědomí, že se naučil to, co mu nešlo. To je jako když chodím na angličtinu, naučím se 30 slovíček a používám jen tyto naučené. Učit se nová slovíčka, novou látku je složitější ….. Učit se nové věci, to je ten progres. Jestli se někdo naučí 20 nožiček a stále ukazuje, že umí 20 nožiček a další dovednosti mu unikají. Co k tomu dodat …..

 

Na druhé straně názorů je ale ten, že trenér by neměl děti je chválit, protože tak se z nich vítězové nevychovají. Souhlasíš?

Vím, že chválím málo. Pochvalu si musí hráč zasloužit. Když vidím, že hráč pracuje, pochválím. Jsem, jaký jsem a nebudu chválit jen proto, že se má chválit. Mám svůj styl a ten měnit nebudu. Děti si musí uvědomit, že nic není zadarmo. Ani v životě tomu tak není. Četl jsem článek o trénování na Skandinávii. Tam neznají situace, kdy musí řešit chování hráče. Když řekne trenér skoč, tak se hráč neptá proč nebo proč tak vysoko. Prostě skočí, jak nejlépe to dokáže. Mají to v povaze a jsou tak vychováváni. U nás je to jinak. Jak jsem již psal, za moje dlouhodobé působení ve fotbale se změnili hráči, ale i jejich rodiče. Pár let ještě trénovat chci, stále mě to baví. Není pro mě lepší odměnou, než to, že hráči začínají hrát fotbal. A oni si to uvědomují …

 

Na závěr ještě jedna otázka. Máš od klubu dostačující podporu?

Prošel jsem pěti kluby, kde jsem se věnoval dětem. Zažil jsem různé poměry v klubech, kde jsem působil. Pro vedení Lokotky není nic problém a proto jsem nadmíru spokojen. V průběhu mého působení na Lokotce jsem měl nabídky na trénování v klubech hrající vyšší soutěže. Jsem rád, že jsem nabídky odmítl a na Lokotce zůstal a je pro mě výzvou vychovat zde pro fotbal dobré hráče. Třeba se některý hráč dá tou správnou cestou a dojde hodně daleko. Právě jako Kája Žilák.

Jak jsem zmínil, začal jsem psát a chci vydat knihu a tom, co jsem s fotbalem za více jak 30 let zažil. Vždy jsem si zakládal na uchování hráčských statistik, tabulek, článků a fotografií. Myslím, že je škoda to nepoužít a nepojmenovat také poměry v týmech a v klubech, kde jsem působil. Někomu se to možná líbit nebude, ale cítím potřebu vše popsat. Chci vyjmenovat všechny hráče, kteří mi prošli rukama, kolegy i zajímavé lidi, které jsem poznal.

Jsem rád, že mohu být u toho, když se pod novým klubovým vedením rodí nová „lokoťácká“mládež. Je to složitá cesta, ale já z vedení klubu cítím obrovskou energii a touhu s tím něco udělat.

 

Děkuji moc Franto za Tvé odpovědi a velmi si vážím Tvé otevřenosti. Budu jeden z prvních, kdo si Tvoji knížku zakoupí.

                                                                                                                  Jarda Hladík

Diskuze k článku

Tabulka

1. SK Toužim 10 80:7 28
2. TJ DDM Stará Role 10 47:11 24
3. TJ Sokol Chyše 10 65:15 23
4. TJ Eelektroporcelán Merklín 10 54:22 16
5. FK SMB Bochov 10 40:47 12
6. FK Nejdek 10 33:50 10
7. FK AJAX Kolová 10 8:88 4
8. TJ Loko Karlovy Vary 10 8:95 0
Kompletní tabulka

nejlepší střelci

1 Pavel Paluška Pavel Paluška3

2 Kryštof Kubů Kryštof Kubů2

Nejbližší narozeniny

Michal Mašek

(10)

16.04.2020
Michal Mašek

Josef Černý

(11)

22.04.2020
Josef Černý

Pavel Paluška

(13)

22.04.2020
Pavel Paluška

Hlavní partner
Karlovarský kraj Živý kraj Statutární město Karlovy Vary Fortuna COBA ENVI Lesy ČR MŠMT
Oficiální partneři
Carlsbau trade TEX-COLOR Parkhotel Sokolov Dredger s.r.o. Elektroinvest Šícho

Počet návštěv: 22910
Tento měsíc: 521 | Tento týden: 343 | Tento den: 53

© 2017 TJ Loko Karlovy Vary - Všechna práva vyhrazena nonno@email.cz

Vytvořeno službou Sklub.cz

Sledujte nás

Vlastní dres?
Stylové triko?
Vychytané tréninkové doplňky?
Mrkni na FANSHOP

Navštívit Fanshop Náš fanshop
x